15 let na magické stezce

Právě tento měsíc je tomu patnáct let. Patnáct let mé pouti na magické cestě. Nostalgicky procházím první zápisky v deníku.

Když se tak ohlížím zpátky, vidím před sebou analogii s Pacific Crest Trail – s tou legendární americkou hřebenovkou, která se táhne zhruba 4 300 kilometrů od mexické hranice ke Kanadě. Cestu plnou výzev, bolesti i euforie, nečekaných setkání, momentů, kdy chcete všeho nechat, i těch, kdy víte, že jste přesně tam, kde máte být.

Cestu, kterou jsme „kopírovali“ autem díky rodinnému tripu po západním pobřeží USA.

Trail, který každý rok prožívám skrze sdílení hikerů. Jen čtvrtina těch, kdo na PCT vykročí, ji dokončí. Ostatní sestupují z cesty. A pak se možná – nebo možná ne – vracejí zpátky.

A já jsem jedna z těch, co sestoupila. A vrátila se. A znovu sestoupila. A zase se vrátila…

První kroky – nadšení a očekávání

Pamatuji si své první kroky v kurzu magie. To nadšení, tu jiskru, tu absolutní jistotu, že tohle je ono. Doma v Dýšině bylo „prázdno a smutno“ a venku, na kunkovických latifundiích s dominantou větrného mlýna, byla „touha po tajemnu, po sebepoznání a nahlédnutí „za oponu“.

Bylo to jako vykročit na začátek trailu – máte nový batoh, nové boty, slunce vám hřeje záda a vy jste přesvědčeni, že to zvládnete. A zatím netušíte, kolik pouští vás čeká. Kolik strmých stoupání, kde každý krok bolí. Kolik nocí, kdy ležíte sami pod hvězdami a ptáte se, jestli to vůbec má smysl…

Poušť: Když živly mlčí

Na PCT začínají hikeři v Mohavské poušti – 1 100 kilometrů žhavého písku, kde je voda vzácná a slunce nemilosrdné.

Ve své praxi živlové koučky a mentorky vnímám, že každý z nás má svou poušť. Období, kdy se může zdát, že živly mlčí. Kdy rituály mohou ztrácet smysl. Kdy „magický kompas“ ukazuje všemi směry najednou, a vlastně vůbec nikam.

Měla jsem takových období víc:

🌊 Období, kdy jsem ztratila spojení s Vodou – s intuicí, s emocemi, se schopností plynout. Kdy se rozpadaly vztahy, ve které jsem věřila. Kdy zrada prověřovala mou schopnost víry a odpouštění.

🔥 Období, kdy vnitřní Oheň dohořel a já už neměla v sobě tu jiskru, tu vášeň. A hledala křesadlo, které znovu pomůže rozdmýchat pohaslé uhlíky.

💭 Období, kdy Vzduch neproudil a já jsem přestala rozumět svým myšlenkám i sama sobě. Kdy můj vnitřní hlas mluvil jazykem, kterému jsem nerozuměla.

🌱 Období, kdy se Země pode mnou zdála být nestabilní a já jsem nevěděla, kam dál bezpečně šlápnout. A hledala nové ukotvení, novou podporu.

V těch chvílích bývá těžké pokračovat. V těch chvílích je snadné sejít z cesty.

Sierra Nevada: Když tě krása málem zabije

Po poušti přichází Sierra Nevada – nejkrásnější část PCT, ale také jedna z nejnáročnějších. Horská jezera, věčný sníh, průsmyky, kde potřebuješ všechny své dovednosti. Mnoho hikerů končí právě tady – ne proto, že by to nezvládli, ale protože ta intenzita je prostě příliš.

Znám to také. Období intenzivního duchovního i pracovního růstu, kdy se všechno zdá být v souladu. Kdy rituály i byznys fungují dokonale. Kdy všechny čtyři živly spolu tančí a Pravá Vůle je na dosah.

Ale tahle intenzita dokáže být vyčerpávající. Je to egem, které nabobtná? Ztrátou pokory a vděčnosti? Nebo naopak – strach a obavy, že takovou krásu už nikdy nezažiji znovu?  A je možné vyhořet z duchovního vzestupu?

Právě na těchto vrcholech jsem několikrát spadla…Fyzicky, mentálně, emocionálně i duchovně. (Ale povzbudivé je, že i pád na „držku“ je pohyb vpřed…“)

Sestup z cesty: Když potřebuješ žít „normálně“

A pak přišly ty momenty, kdy jsem z cesty sestoupila. Ne proto, že bych přestala věřit. Ne proto, že by cesta přestala existovat. Ale prostě proto, že jsem potřebovala pauzu. Pobyt ve tmě. Přeformátovat „disk“. Bez rituálů. Bez magie. Bez komunity. Bez toho neustálého vnitřního napětí mezi světem profánním a posvátným.

Bylo to období, kdy jsem byla jen Míla. Ne Peregrina. Ne živlová čarodějka. Ne koučka s přesahem. Jen Míla, která chodila do práce, platila účty, žila běžný život.

Dnes vím, že to bylo taky důležité.

Pochopila jsem, že magie není jenom v rituálech. Že je v mém každodenním dění, v tom „(ne)obyčejném“ životě. V tom, jak třeba vařím večeři. Jak vystavuji faktury a platím účty. Jak se dívám na západ slunce, jak chodím do lesa na procházky s hafinou…

Návrat: Když cesta zavolá tvé jméno

Ta pravá cesta tě vždycky zavolá zpátky. Ne hned. Někdy to trvá měsíce. Někdy roky. Ale ten hlas v srdci, ten šepot Pravé Vůle, nikdy úplně neutichne.

A tak jsem se vracela. Pokaždé trochu jiná. Pokaždé s trochu lehčím batohem. Moudřejší, pokornější, blíž k sobě…

Vrátila jsem se k živlům a živlové magii – ne jako k něčemu, co musím jen ovládat, ale jako k parťákům a průvodcům. Magický kompas přestal být nástrojem jen pro hledání cíle a stal se i živlovým zrcadlem, které mi ukazuje, kdo (a kde) jsem právě teď.

Vrátila jsem se i k čarodějství a bylinkám –  k pradávnému umění být a žít v souladu s přírodou, s cykly, se sebou samou.

Vrátila jsem se k Thelémě – a znovu si připomněla, jakou sílu v sobě nese „Dělej, co ty chceš“ a jak podporuje odvahu žít svou Pravou Vůli, i když to bolí, i když to nikdo nechápe, i když to znamená jít proti proudu.

💚 Patnáct let: Co jsem se naučila?

Dnes, po patnácti letech, vím a mohu „poslat dál“ několik věcí:

1. Cesta není lineární, ale ve vlnách; a není důležité, jak rychle jdeme.
Směr je důležitější než rychlost. Je to motto mého projektu a stále si ho připomínám se svými klienty. A sama jsem vše musela prožít i na vlastní kůži. Nejdeme stále vzhůru. Jsou převýšení i propady. Jsou pouště, horské louky i hluboké lesy. To všechno je součástí cesty.

2. Živly jsou nejlepší učitelé – když je necháme mluvit.
Oheň mě naučil vášni, ale i vyhoření. Voda mě naučila plynout, ale i topit se. Vzduch mě naučil komunikovat, ale i ztratit se v myšlenkách. Země mě naučila stabilitu, ale i strnulost. Každý živel je dar i výzva.

3. Komunita je  důležitá.
Na PCT existují „trail angels“ – lidé, kteří poskytují putujícím vodu, jídlo, místo k odpočinku. Tak děkuji vám – komunitě podnikavých žen a mužů – že jste mými trail angels.

4. Můžeme sestoupit a vrátit se – a nejsme o nic méně hodni.
To je možná to nejdůležitější a zároveň i nejkřehčí, co si nesu v sobě…Neselhala jsem tím, že jsem někdy potřebovala pauzu. Že jsem nemohla jít dál. Že jsem méně silná, protože jsem někdy žila bez rituálů.

🍀 Ta pravá cesta čeká. Vždycky čeká.

5. Moje práce je součástí mé cesty.
Živlový koučink není oddělený od mé magické praxe. Je její součástí. Když pomáhám lidem proměnit jejich váhavé „co kdyby“ v rozhodné „co bude můj další krok“, konám vědomě, magicky. Když je vedu labyrintem jejich myšlenek pomocí Magického kompasu, podporuji jejich Pravou Vůli. Když je učím pracovat se živly, seznamuji je s průvodci a nástroji, v které hluboce věřím.

➡️ Příštích patnáct let, etap, mil….

Nevím, kam mě příštích patnáct let zavede. Nevím, koho na své cestě potkám a kde se utábořím. Možná vystoupám na nový vrchol. Možná zůstanu dlouho v jednom místě a budu zkoumat každý kámen, každou rostlinu, každý detail.

Ale teď, v tomto okamžiku, stojím na hřebeni. Vítr mi fouká do vlasů. Za sebou vidím všechny ty kilometry – pouště, hory, údolí, místa, kde jsem padla, místa, kde jsem tančila. Před sebou vidím stezku mizící v dálce.

A vím, že zítra ráno vstanu, vezmu si batoh – třeba zase o něco lehčí než dnes – a budu pokračovat.

Protože to je má Pravá Vůle.

Protože jsem Peregrina – Semper Via Mea Vado = poutnice, jdoucí stále svou cestou.

Míla Lusková

🍀 „Směr, kterým jdete, je důležitější než rychlost.“